Od poloviny 18. století putovali dynastie českých loutkářů po vsích a malých městečkách. Potulní loutkáři (často propuštění vojáci, kramáři, učitelé) si nevydělávali na živobytí vůbec snadno. V úředních dokumentech byli dokonce často označováni za žebráky. A přitom je milovaly děti i je jejich rodiče. Třeba proto, že hráli česky, a tak pomáhali v těžkých časech zachovat a rozvíjet českou kulturu a jazyk.

Loutkáři si nechávali loutky vyřezávat u profesionálních řezbářů, a tak se nám zachovala často krásná
umělecká díla.

Ve výstavě uvidíte loutky, které nesou pečeť profesionální řezby, jakož i pozoruhodné loutky podomácku
vyrobené, dokazující, jak velké oblibě se loutkové divadlo až do první poloviny 20. století těšilo

POTULNÍ LOUTKAŘI